Aktuálně tvořím náramky na ostrově Bali. Nejbližší termín odeslání Osobních náramků je přibližně 11.9. 2021.

Příběh náramků - jak to začalo

Psal se rok 2016, kdy jsem se po 10 letech rozhodla opustit život, který jsem žila. Přicházelo "to" pozvolna. Často jsem se přistihla, že jsem lidem ve firmě, kteří navštívili mou kancelář s tím, že chtějí odejít (což už po nějaké době poznáte jen podle způsobu, jak se usadí na židli) říkala, ať ten čas "změny" využijí, ať třeba cestují a plní si své sny, když už se chystají udělat takový krok. Sama ve své vysněné kanceláři ředitelky a spolumajitelky firmy jsem však přestávala chtít rozumět rytmu okolního světa.

Chodila jsem ráda na střechu domu (tam, kde jsem pracovala). Byl odsud krásný výhled na Prahu, později jsem si tam začala i přesouvat i některé pracovní schůzky (ale přiznám se, bylo to jen pro otrlé, protože představte si, že jdete za paní ředitelkou na kávičku a místo toho šplháte po žebříku na střechu :-) )...

A z této své pozorovatelny jsem koukala na svět kam až jsem dohlédla a stále jsem věděla, že to není moc daleko. Z jedné strany Masarykovo nádraží a druhou stranu dláždila Opletalova ulice s celou svou scenérií, kterou lze v "šervůdu" (jak se říká parku u Hlavního nádraží, kde můžete začít opravdu leccos) vidět.

Tak jsem do své kanceláře začátkem roku 2017 vstoupila naposledy, abych uskutečnila můj (už nějaký čas) naplánovaný odchod, pobalila pár věcí a rozloučila se s tím, co mi 10 let bylo jediným životem.

Nejlepší nápad zdál se být zmrzlina. 3 kopečky dobré smetanové zmrzliny umí změnit úhel pohledu, takže přesně tam mířily mé první kroky nového života.

Od té doby jsem začala vnímat spoustu "náhod". Vždy jsem někde uvnitř věděla, že mezi nebem a zemí není jen "a", leč nad business plány jsem na to nemívávala buňky, ale teď jsem měla prostor.

Všechny ty mystické náhody, které se za pár měsíců udály, vykrystalizovaly v to, že začátkem června téhož roku sedím v kavárně Curyšského letiště a popíjím lahodné cappuccino. Čeká mě můj první let (já se totiž strašlivě bála létání, takže jsem do té doby byla přeborníkem v nacházení výmluv proč nikam nemohu...).

Ale tentokrát jsem se nebála, s letenkou v ruce, jejíž cílovou destinací byl ostrov Bali v Indonésii, jsem už asi za 20 dalších hodin stála na druhé straně světa, u imigrační přepážky letiště, na kterém vládla nádherná atmosféra, a to jsem ještě neměla tušení, co mě na ostrově čeká.

Ačkoli jsem měla zpáteční letenku pořízenou (jako holka, která nikdy nepřestupovala v letadle jsem to považovala za nutnost) jsem si zabalila všechny své věci do krabic, protože už jsem někde v sobě věděla, že ta zpáteční letenka nebude zas tak aktuální téma. 

Přijela jsem s malým kufříkem, kde jsem měla plavky, 2 trička, šaty, počítač a pár nezbytností. Když jsem balila, moji pozornost upoutala malá "destička" - taková, na které jsem doma po nocích tvořila náramky. Začala jsem s tím proto, že jsem nemohla najít takový náramek, který by se mi líbil, nebo se mi po pár dnech nošení rozbil. Tak jsem si udělala svůj první náramek - ještě v Čechách - na svou šťastnou cestu a pak jsem vytvořila pár desítek dalších pro ty, s nimiž jsem se doma loučila. Také jsem stihla první "zakázku" - to když si můj kamarád Milan vyslechl mé noční tvořící příběhy a prohlédl jejich výsledek, který se leskl na mé ruce. Požádal mě tenkrát o vytvoření asi 5 náramků. A tam to začalo. Nemohla jsem jen tak. Poprosila jsem ho o fotky těch, pro které tvořím a o jejich příběh... A náramky vyrobila. Už tenkrát v noci jsem měla odvážnou myšlenku, že bych takové náramky - osobní, které ponesou lidská přání mohla tvořit i dál. No a tu destičku, na které vážu náramky, jsem si vzala jako jednu z mála věcí s sebou.

Po pár dnech na ostrově bohů jsem měla jasný cíl. Už jsem si užila slunce, pláž, vodopády, rýžové terasy, krásné památky, šnorchlování i příjemné nicnedělání. Byla jsem zvědavá, kde že jsou na Bali ty obchody, kde se dají pořídit kuličky - jiné nežli plastové, ale ze skutečných kamenů. Našla jsem...

Cesta trvala několik hodin a jako nováček na skútru, který je na ostrově dominantním dopravním prostředkem (často i jediným, kterým se i přes všechny chodníky, parkoviště a superúzké zkratky dostanete), jsem si vedla vcelku obstojně. Přijela jsem i se svým prvním nákupem zpět do své "základny", která mi byla (ostatně jako můj kufr) "novým domovem" (alespoň dočasně) a pomalu jsem začala s posvátností vybalovat kameny, šňůrky a všechna "cikrdlátka", která jsem z obchodu přivezla. To byl pocit.

Trvalo to jen chvilku, než jsem stvořila první náramek. Z Morganitu - kamene božské lásky, který má pro mě obrovskou symboliku. Pokud je Morganit opravdu kvalitní platí za ty velmi drahé kameny a protože jsem cestovala s opravdu omezeným rozpočtem, musela jsem jeho pořízení hodně rozmýšlet. Z čehož mě vytrhl jeden balijský muž, který za mnou v obchodě s kameny běžel, aby mi přinesl a vrátil můj nalezený telefon, který jsem totiž zapomněla vedle v bankomatu...

Tím byl význam Morganitu zpečetěn a moje rozhodnutí o jeho nákupu okamžitě jasné.

Měla jsem z nového náramku, který byl (Bože, konečně) z pravých kamenů velkou radost, tak jsem se o něj podělila na svém Facebooku...Fotila jsem jej ze všech stran a jako komparzisty na fotografiích jsem uvítala místní přírodu, květiny nebo mušle různých tvarů. Ani nevím za jak dlouho, ale k mému udivení se ozval první zájemce o náramek a já si troufla vyslovit (své dnes již obvyklé): "Potřebuji znát jeho záměr".

Začala jsem. Oprášila jsem všechny své znalosti práce s počítačem, abych si mohla stvořit stránky, kterými budu k lidem hovořit, ale hlavně jsem tvořila a tvořila. Jezdila do obchodů, hledala komponenty, stříbro a stále další a další materiály, které bych mohla přetvořit v nositele vznešených záměrů lidských duší. 

Tak to šlo dál a dál, velmi "samo", až uplynulo několik let. Vše vznikalo tak, že mě na to navedla situace, zákazníci nebo jsem to objevila při své meditaci. Krásné "flow".

S náramky jsem také začala cestovat po světě, takže netvořím jen na ostrově bohů - na Bali, ale v podstatě dnes už tam, kde právě jsem.

Stále cítím obrovskou vděčnost, že se díky náramkům naplnilo moje přání - to tenkrát v noci, kdy jsem si odvážně přála tvořit náramky, které ponesou Vaše přání a příběhy... A proto, když říkám: "Děkuji, že mohu.", mluvím s plnou vděčností.